Šéftrenér David Vinš zhodnotil sezónu mládeže

Šéftrenér mládeže zhodnotil jednotlivé mládežnické kategorie. Jak vypadá jeho pracovní den a jaké má plány do budoucna? To se dozvíte níže.

Davide, roli šéftrenéra zastáváš 3 roky. Jsi spokojený se současným stavem? Zkus nám prosím stručně popsat, kam se to v mládežnickém hokeji ve Vimperku za tvého působení posunulo a v čem spatřuješ největší posun.

Když srovnám nástup do role šéftrenéra a teď po třetí sezóně, tak se to nedá vůbec srovnat. Hodně se vše změnilo a posunulo vpřed. Vždycky by se dalo dělat něco lépe, ale i hůře, takže když shrnu celou mládež od náboru až nahoru, panuje celkově velká spokojenost. Za mě, se největší posun udělal, že se do trénování začali zapojovat kluci, co hokej hráli nebo pořád hrají za A-tým. Je potřeba si pořád uvědomovat, že nejsme žádný velkoklub se širokou základnou a proto jsem pyšný a hrdý na náš klub a na lidi, co pro HC Vimperk něco dělají.

Můžeš pár slovy zhodnotit sezónu skrze naše mládežnické kategorie? 

Sezóna byla z mého pohledu úspěšná. Povedl se dobře udělat nábor, na který navázal projekt Pojď hrát hokej. Všichni víme, že nábor je nejdůležitější věc v klubu. Bez náboru to nejde. Na náboru odvedli neskutečnou práci bývalí trenéři Břéťa Král, Pavel Předota a Vojta Huřík st. Byla radost sledovat počet dětí, který stále rostl, ale také práci trenérů s dětmi. Neskutečná práce!!!

Druháčci prožili premiérovou sezónu a odehráli výborně svoje první mistrovské miniturnaje. V těchto malých kategoriích jde o to, dítě zaujmout a přilákat k hokeji, aby se na zimák těšilo hned, co sleze z ledu. A to se dařilo. Na můj vkus byly dobře odehrány i miniturnaje, kde se sice výsledky neřeší, ale výkony a i výsledky byli dobré.

Třetí třída, kde nastupovalo plno mladších kluků, své mistrovské miniturnaje odehrálo se vztyčenou hlavou. S tímto týmem jsem byl v sezóně několikrát na ledě a snažili jsme se tým posunout, což se podle mě povedlo. Na konci sezóny bylo vidět zlepšení. S Davidem Šindlerem jsme byli hodně ve spojení a celou sezónu jsme spolu hodně diskutovali možnosti zlepšení a myslím si, že se to povedlo a já jsem byl za tuto spolupráci moc rád.

U čtvrté třídy nebylo moc věcí k řešení. Honza Předota, Boban Král a Dominik Drabeš najeli přesně na to, jak to má být. Dobrý tým nejen na ledě, ale i mimo něj. V sezóně tým vyhrál drtivou většinu zápasů a kluci si přenášeli věci z tréninků do zápasu. Za mě tato kategorie dlouhodobě výborně funguje a určitě fungovat bude. Příští rok jdou kluci na velké hřiště jako mladší žáci a já věřím, že jim velké hřiště bude sedět daleko víc, než minihokej.

Mladší žáci měli nejlepší sezónu za celou dobu, co tým vedu a trénuji. Za celou sezónu se prohrálo pouze třikrát. Tým vyhrál ligu mladších žáků, výborně pracoval, výborně se doplnil a posílil. Kluci skvěle trénovali a přijali přesně to, co jsme po nich chtěli. Navíc se utvořila dobrá parta a i díky tomu tým šlapal jak hodinky. Vyšli nám výborně i turnaje, jak Vánoční, tak ten na konci sezóny. Každopádně sezóna byla dlouhá, na ledě jsme byli skoro 9 měsíců a výborně trénovali. Povedlo se nám něco, na co budeme všichni dlouho vzpomínat.

Starší žáci odehráli své zápasy na hranici svých možností. Tady byl velký rozdíl ve složení týmu soupeřů, kdy se hrálo ve většině případů proti starším, poněvadž kluci ročníku 2010 jsou od mala s kategorií 2009. Doplňování starších žáků za mě moc nefungovalo, ale tým makal při trénincích a při zápasech si sáhl na dno. Věřím, že to tým posílilo na další sezónu, kde budou hrát proti stejně starým soupeřům.

Devátá třída si poslední sezónu pohromadě užívala na svoje poměry. Do týmu dojíždělo také plno přespolních a za to jim patří velký dík. Kluci a holky si sezónu užili a na domácím turnaji urvali bronzovou medaili. Teď se uvidí, kdo to myslí s hokejem opravdu vážně a půjde dál.

Všem hráčům, trenérům, vedoucím a rodičům patří moc velký dík za letošní sezónu.

V mládeži máme spoustu trenérů. Můžeš čtenářům trochu přiblížit jejich práci? Panuje v tvých očích spokojenost?

Co čeká mládež našeho klubu v nejbližší budoucnosti?

V dubnu čeká všechny kategorie hodně zasloužené volno po dlouhé a náročné sezóně . Všichni si potřebujeme orazit a připravit se na letní přípravu, která začne na začátku května a dva měsíce budeme pracovat s dětmi, aby jsme byli v srpnu na ledě dobře připraveni. 

Napadá tě něco, co za uplynulou sezónu stojí za vyzdvihnutí?

Vyzdvihl bych práci celého klubu, novou střelnici a gólmanské tréninky. Vím, že je plno kritiků, kteří mají jiný názor, ale já si stojím za tím, že se tady s mládeží pracuje velmi dobře a všichni se snaží dle svých možností. Každý trenér, mnohdy téměř doslova, letí na zimní stadion po práci, na úkor svých rodin a svého volného času. Jde na led a snaží se tomu dát 100%. S trenéry mluvím celou sezónu a všichni ví, že si jejich práce hrozně moc vážím a vážit budu.

Jaká jsou tvá přání do další sezóny? 

Aby všichni hráči chodili na zimák s chutí, aby je hokej bavil a plnili si své hokejové sny. Aby jim všem drželo zdraví a hráli bez zranění. Pak už je to na nás trenérech, abychom děti posouvaly a pracovali s nimi, jak nejlépe umíme. Je to pak takové naše vysvědčení, když se povede hráče vyslat dál do většího klubu, aby mohl pracovat na své kariéře. Od toho tam všichni jsme.

Vím, že by to byla otázka na hodně dlouhou odpověď, ale zkus jedním heslem popsat hlavní motto vimperského klubu?

Jak vždycky říkám, pokud budeme všichni táhnout za jeden provaz, budeme spolu mluvit, řešit problémy, máme šanci na úspěch. Vše děláme pro děti a všechno ostatní musí jít stranou. Vždycky je potřeba najít tu správnou cestu, aby dobře bylo. HC Vimperk - jeden tým.

Zkus nám popsat, jak vypadá tvůj běžný týden a den v plné hokejové sezóně?

Je to náročné. Ty dny jsou jako přes kopírák. Ráno vstanu jedu do práce, kde za volantem natočím měsíčně kolem 7000 km. Po práci se člověk doma převlékne a jede na zimák, kde tráví celé odpoledne. Není to jen odtrénovat sundat brusle a jít domů. Po tréninku se bavíme co zlepšit, dále se kouknu na trénink jiné kategorie. Mluvíme s dětmi, co škola, co hokej, občas se vám otevřou a chtějí si popovídat jinak než doma a od toho tam jsem. Vyslechnout, pochopit a najít společnou cestu. Nicméně tuto práci mám moc rád a vážím si toho, že mohu pro mládež HC Vimperk pracovat.

Když bys měl porovnat podmínky pro sportování v minulosti a podmínky, v jakých děti mají možnost sportovat dnes. V čem vidíš největší rozdíl?

Je to vše nesrovnatelné. Dříve takové podmínky vůbec nebyli. Ale na druhou stranu jsme byli víc vděční za každou maličkost. Celkově jsme byli víc vedeni ke skromnosti a vážili si věcí. Nebyli žádné takové výstroje, nikdo nám nedával na výběr z bruslí nebo jaký žlábek chceme udělat. Dneska mají děti výborné podmínky pro hokej, ať zázemím nebo výstrojí a i možnosti individuálních tréninků. Dříve býval tvrdý režim. Věděli jsme, že pokud chceme o víkendu hrát, musíme v týdnu „žrát“ led. Byla velká konkurence a to dnes chybí. Dnes se to řada hráčů  mnohdy radši vzdá, než aby se porvali o svou šanci. A největší rozdíl je v rodičích. Nepamatuju si, aby dříve rodiče mluvili do hokeje tolik. Dovedli dítě na zimák a šli si dát kávu. Dnes vám rodiče radí nebo trénují děti po cestě v autě na trénink, což dobře není. Prostě doba je jiná. Závěrem si myslím, že dnes mají děti opravdu dobré podmínky se zdokonalovat a růst v dobrého hokejistu.

Co je podle tebe největší problém v mládežnickém hokeji?

Tohle je spíš otázka na jiné místo. Každopádně je třeba otázkou, jestli máme dobře složené soutěže. Jestli výsledky 25:1 někomu něco dávají, jestli v extralize juniorů není moc týmů atd.. Osobně si myslím, že nemáme špatné hráče, ale asi jsme se vydali jiným směrem než to bylo dříve. Například přesun dětí do starších kategorií se řeší v Praze u stolu, aniž by se na hráče podívali a řekli ano je odskočený, něco mu to dá. Raději se uloží plošný zákaz. Menší kategorie hrají s vypnutou časomírou, tj. bez počítání výsledku. Proč? Tohle nechápu. Vždyť ty děti si to stejně počítají, protože nikdo nechce prohrát. A pokud prohraju, vím, že musím zabrat a že ten kdo mě porazil, dělá něco lépe, něco jinak. Říkáme, že nám nevyrůstají hokejisti a já se vlastně nedivím. 

Trochu zajdeme i do osobní roviny, co děláš, když nejsi na zimním stadionu? 

Já jsem na zimním stadionu každý den. Když nejsem u mladších žáků, tak na ledě s náborem nebo druhou třídou. Pokud mám volno, jsem s rodinou a věnuji se doma dětem. Občas si člověk dojde zacvičit, aby vyčistil hlavu. Je fajn, když se občas najde jeden volný den a o víkendu pak vyrážíme na výlety nebo své volno přizpůsobujeme doma dětem.

A nakonec se zeptám, jaké máš ty sám osobní cíle?

Osobní cíle už spojuji pouze s klubem, kde teď působím. Každý rok, každou sezónu přijde nabídka na práci v jiném klubu, ale vše dávám do koše. Mě práce tady baví. Kolektiv trenérů po dlouhé době tvoří dobrý tým, ať už lidsky, nebo hokejově. Nemám již ambice se hrnout do jiného klubu. Neutíkám od rozdělané práce a té nás tady všechny čeká ještě dost. Klub mi dal možnost mít na starost mládež, někam jí posunout a já se snažím toto plnit. Jeden velký cíl, ale přesto mám. A to, aby se povedlo někomu dostat dál, abych se mohl dívat na extraligu nebo reprezentaci a řekl si, to je kluk nebo holka od nás, to je pěkná vizitka dobré práce. Já opravdu mám v hlavě jen jeden klub. Dokud budu moct, budu mít důvěru, bude mi držet zdraví a bude při mě stát rodina, tak si budeme všichni plnit sen a to, aby náš klub, naše mládež měla jméno, protože hokej ve Vimperku má své místo.